OBORNÍ CHOVY ZVĚŘE

Hojnost zvěře v lesích byla od dob středověku výrazem určité prestiže místního panovníka. V souvislosti s rostoucím zemědělským a lesnickým využíváním krajiny začínali být vysoké stavy zvěře v lesích panovníkům na obtíž. Množili se deputace poddaných, kteří požadovali razantní snížení stavů zejména černé zvěře, která pustošila jejich políčka. Navíc neustále rostla poptávka po kvalitním dřevě a vysoké počty zejména jelení zvěře tak pro šlechtu začínali být ekonomicky ztrátové. Zároveň však bylo třeba zajistit dostatek zvěře pro společenské lovy, na kterých se od nepaměti probíraly ty nejzávažnější politické či ekonomické otázky. Výsledkem bylo zřízení oborních chovů, tedy ohrazených území vyznačujících se vyšší koncentrací zvěře.

Častou oborní zvěří je daněk evropský (Dama dama).

První historicky doložitelnou královskou oborou byla Ovenecká obora (založena 1278), která se nacházela na území dnešní pražské Stromovky. Za zlatý věk obornictví v českých zemích lze označit 19. století. Díky rostoucí dopravní infrastruktuře jsou v tomto období zřizovány obory do té doby s relativně cizokrajnou zvěří (mufloni, jelenci, sika). Jelikož takto specializované chovy musel zabezpečovat kvalitní personál, dochází spolu s rostoucí četností obor k adekvátnímu zvýšení profesionálního povědomí o etologii a biologii chované zvěře. Z původně nouzového řešení se tak obory postupně staly místy mysliveckého výzkumu a zdrojem kvalitního chovného materiálu.

V Jihočeském kraji má obornictví mimořádnou tradici a může se pochlubit četnými chovatelskými úspěchy. Za zmínku stojí minimálně obory nacházející se v blízkosti Hluboké nad Vltavou – Stará a Nová obora (Poněšická obora). Z Poněšické obory mimo jiné pochází zcela mimořádná trofej rovného čtyřiadvacateráka – 262,46 b. CIC (národní rekord).